21.říjen 1994 - 31. prosinec 2000
Obyvatelé plzeňské čtvrti Doubravka říkají svému letitému obchodnímu středisku odjakživa Centrum, a že jde právě o to jejich doubravecké, poznáte snadno podle toho, že ho skloňují zásadně „do Centrumu“. V divokých 90. letech se sem chodilo ve dne nakupovat a noci řádit do vyhlášeného hudebního klubu Céčko. Plzni tehdy kralovala tzv. „svatá trojice“ stálých klubů: Divadlo Pod lampou, Céčko a Zach’s Pub. Ty dva ostatní kluby fungují dodnes, Céčko vytrvalo na Doubravce šest let.

VÝZDOBA KLUBU VE STYLU H. R. GIGERA OD BASKYTARISTY POŽÁRU MLÝNA A ŠÉF KLUBU RADEK TOLAR V DOBOVÝCH LENNONKÁCH | SOUKROMÝ ARCHIV RADKA TOLARA

V době mezi koncem komunistického režimu a počátkem internetu se v českých městech do hudebních klubů chodilo skoro jako domů. Mladí lidé žíznili po dříve zakázané svobodě, ostré hudbě i omamných látkách a bylo jim jedno, že je v klubu skoro padesát stupňů celsia i při zapnuté klimatizaci, že tu není nic slyšet přes hluk, vidět přes cigaretový dým a že kolem klubu po nich zůstávají kromě ozvěn nočních opileckých výprav, závěje kelímků od piva. A proto mohl Radek Tolar, vedoucí Céčka, směle prohlásit: „Kdo si pamatuje devadesátý léta, tak ten je nezažil.“ Traduje se i hláška neznámého návštěvníka hospody u Křelovců, kde se hudební mládež také scházela: „Bylo to jako v Americe v šedesátých letech. Něco jako hippies, akorát byli všichni míň chlupatý.“

Nápad otevřít Céčko vznikl v hlavě budoucího dramaturga a šéfa Céčka Radka Tolara, který několik let sbíral klubové zkušenosti jako člen kapel Nemáte zač a Nesqualeros. Údajně byl nespokojen s aparaturou v klubu Lampa a rozhodl se proto pro založení klubu vlastního. Psal se rok 1993 a Tolar s finanční výpomocí Luboše Sütta začal v prvních měsících roku 1994 budovat Céčko v prvním patře Centrumu. Budování probíhalo přes kamarády a kamarády kamarádů a povětšinou za cenu několika piv, jelikož pípa byla první věc, která se v prostorech klubu objevila. O vysněnou aparaturu se postaral pan Houdek a vyšla na neuvěřitelných sedm set tisíc, což bylo mnohonásobně více, než byly původní představy nákladů na celý klub. Prostory Céčka dokázaly pojmout kolem tří stovek lidí, stěny byly černé a ti nejpozornější si na nich všimli maleb ve stylu H. R. Gigera od baskytaristy Požáru mlýna.

Bylo to jako v Americe v šedesátých letech. Něco jako hippies, akorát byli všichni míň chlupatý.

NEZNÁMÝ NÁVŠTĚVNÍK HOSPODY U KŘELOVCŮ

K otevření Céčka došlo 21. října roku 1994. Hned první noc přišlo šest set lidí, což znamenalo, že druhá polovina z nich už jen tloukla na dveře a čekala, až někdo vyjde. Jedním z důvodů, proč dorazilo takové množství lidí, byla bezesporu kapela – J.A.R. V prvních měsících se k ní přidaly další kultovní kapely té doby E!E, Krucipüsk, Buty a Mňága a Žďorp. Nelze zapomenout ani na plzeňské stálice Znouzecnost, Požár mlýna a Darrell Standing. Start to byl tedy velmi vydařený.

Radek Tolar, jakožto duše Céčka, ruce i nohy, mozek, vlastně vše, kromě uklízečky, dokázal za necelý rok fungování klubu sestavit stálý a bohatý program. Středy patřily kultovnímu plzeňskému dýdžejovi Mongemu a jeho návratu do osmdesátých let, kdy si lidé v kotli užívali si satirický návrat do dob komunismu a lili po sobě pivo. Po roce po něj převzal štafetu sám šéf klubu jako DJ, a to s velmi slušnou průměrnou návštěvností čtyřista lidí. Čtvrtky patřily velkým kapelám, aby si je študáci mohli užít, než pojedou v pátek s větší či menší kocovinou zpátky domů z kolejí. Nejdražší vstupy na kapely se pohybovaly kolem sedmdesáti korun. Neděle byly filmové, Radek ve čtvrtek ve videopůjčovně obstaral novinky a bez vybírání vstupu je mohl promítat pro členy klubu, což byl každý, kdo přišel. Dýdžej Metod pak obohatil Céčko v sobotu o svoje techno dýchánky. První půlrok vše fungovalo, poté rozprášila sobotní technopárty zásahová jednotka Policie České republiky. Šedesát policistů v kuklách a se samopaly šlo najisto po drogově závislých.

A ZE STROPU PRŠEL KOUŘ

Mezi mnoha jinými vystupoval v Céčku i Michal David, na kterého dorazila opět plná kapacita Céčka krát dvě. Radek Tolar vzpomíná: „Tři sta lidí tedy opět muselo čekat před dveřmi a jelikož čas od času dosahovala teplota uvnitř klubu padesáti stupňů, docházelo k častým obměnám lidí uvnitř a venku. Nicméně žízeň měli venku všichni, a tak s každým člověkem co si šel zakouřit do nesaharských podmínek, dorazilo ven i pivo pro kamaráda. Čistě matematicky se tedy v klubu s kapacitou tři sta lidí vypilo dvacet až třicet piv na hlavu. Druhou stranou mince bylo to, že drtivá většina kelímku skončila v přízemí Centrumu.“ Díky takovým a mnoha jiným excesům si Radek Tolar každý půlrok chodil na úřad vyslechnout stížnosti a výzvy k okamžitému zavření klubu.

Prostory Céčka byly klimatizovány, což tehdy nebylo samozřejmostí. To, že klimatizace nedokázala utáhnout tři stovky kouřících lidí (tehdy kouřil každý a kdo ne, cigaretu dostal), kteří v přeplněném klubu nemohli projevovat svoje taneční schopnosti naplno, ale snažili se co se dalo, bylo taky samozřejmé. Proto prý docházelo za a) k teplotám subsaharské Afriky, rekord se zastavil na padesáti čtyřech stupních. Za b) se kouř z tří stovek cigaret srážel na jakž takž studených trubkách klimatizace u stropu, kde pomalu kondenzoval a pršel zpět do davu. Céčko se tak mohlo pochlubit vlastním tabákovým zavlažovacím systémem.

Těsně po silvestru roku 2000 přešlo Céčko pod nového majitele a přestěhovalo se na lukrativnější adresu Americká 18. O něco větší podzemní prostory s kapacitou čtyř set až čtyř set padesáti lidí byly povětšinu času naplněny ze dvou třetin a Céčko tedy mohlo fungovat dalších dva a půl roku. Pak návštěvnost radikálně klesla, došlo ke změně doby i publika. Radek Tolar to sám vycítil a fungování Céčka ukončil.

Radek Tolar

MARY / PES