Od roku 1934 dodnes
Fotbal se na plzeneckém hřišti hrál už v roce 1934. Přesně o 20 let později se tu konala první krajská spartakiáda a v 60. letech se místní fotbalisté dostali do divize. Jenomže ještě v 80. letech mělo hřiště sklon 1,5 metru od jedné brány ke druhé a trávu vypelichanou. Plzenečtí se to rozhodli změnit na účet blížící se spartakiády v roce 1990. Hřiště bylo vybudováno, jen ta spartakiáda už se nekonala.

POLOČAS DIVIZNÍHO UTKÁNÍ V 60. LETECH, V DOBĚ NEJVĚTŠÍ SLÁVY PLZENECKÉHO FOTBALU. TEHDY MĚLO MÍSTNÍ HŘIŠTĚ SKLON JEŠTĚ JEDEN A PŮL METRU OD BRÁNY K BRÁNĚ...

Josef Sutnar má v živé paměti, jak se se svým otcem podíleli na zvelebení fotbalového hřiště

Josef Sutnar vzpomíná: „Otec byl funkcionář a dělal předsedu fotbalu, takže jsem odmala chodil na fotbalové zápasy. V roce 1985, když se blížila další spartakiáda, jsem říkal, že to hřiště je tak hrozné, že se na něm nedá hrát. Že když přihrávka na deset metrů patnáctkrát skočí, že bysme měli udělat novou trávu.“

A tak se Plzenečtí přihlásili do výběru míst, kde se měla pořádat spartakiáda, aby dostali na rekonstrukci hřiště dotaci. Otec pana Sutnara to pojal ve velkém a přivezl odborníka na stavbu trávníkových hřišť ze Slavie Praha, pana Bělku. V pohotovosti byly rázem místní podniky, bagrovalo se, rovnalo buldozerem, a po té se navážela zemina. Pro místní to byla veliká událost a školní děti, členové a členky tělovýchovné jednoty vybírali kamení z přivezené ornice. Sedlecká škodovka svařila speciální dlouhou šinu připojenou za traktor a opět se rovnalo.

Mezitím už byl slávistický trávníkář Bělka seznámen s vyhlášeným zahradníkem a travním alchymistou ze zámku Kozel panem Ivanem Písaříkem...

Mezitím byl už pan Bělka seznámen s vyhlášeným zahradníkem ze zámku Kozel panem Ivanem Písaříkem. Ten musel namíchat směs travin, která vytvoří trávník nejen krásný, ale i odolný. Byla to přímo travní alchymie a výsledek se dostavil.

„Postavili jsme i náhradní hřiště škvárové tak, aby se mohlo v době, kdy musí růst tráva nebo když hodně prší hrát na škváře,“ dodává pan Sutnar. Do rekonstrukce ale vpadla sametová revoluce, a tak nakonec spartakiáda v roce 1990 neproběhla. „Hřiště stojí, je opravené, hraje se na něm fotbal, ale bohužel nebylo dokončeno celé, není oplocené, tak jak bylo připraveno...“ vzpomíná na tehdejší vize pan Sutnar.

A zároveň dodává, že plzenecký fotbal byl paradoxně na vyšší úrovni ještě na starém hřišti. „Já si vzpomínám, že nejvyšší soutěž, na kterou jsme kdy dosáhli, byla divize a tehdy náš mančaft vyhrál 3:0 nad Lokomotivou Plzeň, která v té době byla na špici. Přijela do Plzence a dostala tři kusy. To bylo v roce 1963.“

Už ve 20. letech trénoval ve Starém Plzenci jako kluk Karel Poláček, který se v jedenadvaceti letech, v roce 1934, stal profesionálním fotbalistou a brankářem ligového týmu SK Plzeň. V letech 1953 – 1965 pak jeho kariéra nabrala zcela jiný směr, zastával totiž post ministra strojírenství. Vynikajícícm brankářem byl i Stanislav Kautský, který chytal v době největší slávy plzeneckého fotbalu v 60. a 70. letech a také se poté dal na politiku: v letech 1981 - 89 byl předsedou Městského Národního Výboru Starý Plzenec. Útočník Václav Rejšek hrál v 60. letech za Starý Plzenec i za Škodu Plzeň, stejně jako obránce Emil Tauš.

Josef Sutnar *1950

Celý život má spojen s dopravou. Na dráze začínal jako výpravčí a končil jako náměstek přednosty stanice Plzeň hl.n. I mimopracovně se zabýval dopravou jako předseda krajské dopravní komise KNV Pracoval v dopravní komisi města Starý Plzenec, je členem výboru OSHR. Baví ho fotbal, vysokohorská turistika, stolní tenis.

PES, OSHR