1956 až konec 70. let
Už jen tajemné řady betonových soklů od laviček porostlých mechem a zbytky nápovědní budky upomínají mezi stromy na někdejší plzenecké Přírodní divadlo. František Ulč, plzenecký rodák, například vzpomíná, jak si tu o prázdninách roku 1960 zahrál coby patnáctiletý ochotník v Našich Furiantech, přičemž jeho hereckým otcem byl sám Jaroslav Průcha, člen národního divadla.

ZBYTKY HLEDIŠTĚ PŘÍRODNÍHO DIVADLA, JAKÉ LZE NAMÍSTĚ NAJÍT JEŠTĚ DNES | FRANTIŠEK ULČ

František Ulč vzpomíná na zašlou slávu Přírodního divadla

“Bratr se mi dodnes směje, že ta role byla jednoduchá... já jsem totiž jenom přiběhl na jeviště a zakřičel: “Pantáto, pantáto, v našich bramborách leží zajíc jako tele!” a zase jsem vyběhl,” vzpomíná pan Ulč s úsměvem a dodává závažně: “Přírodní divadlo ve Starém Plzenci, to je velká, bolestivá historie.”

Hlediště oblíbeného letního divadla pojalo od roku 1956 až 1200 nadšených diváků. Kromě místních ochotníků a kapel (například skupiny Transit a orchestru Staroplzeňáci) sem celá léta jezdili herci plzeňských i pražských divadel, konaly se tu koncerty Karla Vlacha, Gustava Broma, Valdemara Matušky i Jiřího Suchého.

Je to hrozná škoda. Lidi by se tam měli jít podívat, aby viděli, co jsme my všichni dopustili.

FRANTIŠEK ULČ

“Nové přírodní divadlo vybudovali především plzenečtí ochotníci. Zřídili zde vyvýšené jeviště, svahové hlediště, dobré osvětlovací a rozhlasové zařízení, šatnu, skladiště, hudební pavilon a také taneční parket. Později sem byl zaveden vodovod, postaveno vyhovující hygienické zařízení a úkryt obecenstva pro případ deště,” píše pan Ulč v brožurce Přírodní divadlo na Výrovně, kterou sepsal svému kamarádovi Jaroslavu Černému k 80. narozeninám. Právě ten totiž od roku 1956 vedl patnáct ročníků zdejších letních kulturních programů.

“Mne sem přivedl pan učitel Port, abych mu pomohl při zapojování mikrofonů pro kulturní akce pořádané Osvětovou besedou.” vzpomíná pan Ulč. “Byly tu takové programy, na které dodneška starší a střední generace rády vzpomínají. Předně to byli místní ochotníci, kteří odehráli spoustu překrásných her, ať vzpomenu na Lucernu, Fidlovačku nebo Marjánku - matku pluku. Bohužel, v roce 1970 musel Jarda Černý opustit funkci vedoucího místní Osvětové besedy a postupně začalo všechno zanikat. Ještě delší dobu se tu dělaly různé čaje, okrskové soutěže, slavnosti a setkání pionýrů a mládeže, ale celé už to upadalo. V roce 1976 tu byl zpěvák Valdemar Matuška s Olinkou Blechovou a pochovali si v náručí mého syna, kterému byly v té době dva roky.”

Po sametové revoluci mohla být skvělá kulturní tradice zcela zničeného místa obnovena, přestože polovina areálu už byla vrácena v restituci. V roce 1990 se začalo mluvit o tom, že by areál mohla využít Porta a ve věci se dokonce angažovala folková autorita Jaroslav Samson Lenk. Jenomže lidem, bydlícím v bezprostřední blízkosti bývalého divadla, se nový záměr nelíbil, měli obavy z nepořádků, kdteré kdysi doprovázely večerní čaje pro mládež. Od té doby už nestojí přírodě nic v cestě a areál téměř zmizel.

“Víte, Starý Plzenec kdysi v Přírodním divadle opravdu velmi aktivně kulturně žil. A já, když se tam dnes procházím, tak je mi fakticky smutno. Je to tak zničený, že to už dneska i málokterý pamětník najde.“ říká pan Ulč. „A je to hrozná škoda. Lidi by se tam měli jít podívat, aby viděli, co jsme my všichni dopustili.”

František Ulč *1945

Občanským povoláním eletrotechnik, místní rodák, velký patriot, amatérský historik a fotograf, sběratel fotoaparátů. Celý život fotografuje a zajímá se o historii Starého Plzence, někdejšího místního pivovaru, přírodního divadla nebo kamenolomů v okolí obce.

PES, OSHR