28. květen 1942
Na popravišti zřízeném nacisty v místě střelnice byla den po atentátu na protektora Heydricha popravena celá rodina Stehlíkových, která ukrývala ve svém domě atentátníky Gabčíka a Kubiše. Otázkou zůstává, zda udání Františka Marešky gestapo vůbec uvěřilo.

PAMÁTNÍK V LOBZÍCH BYL SLAVNOSTNĚ ODHALEN V ROCE 1949. AUTORKOU RELIÉFU JE MARIE UCHYTILOVÁ, JEJÍMŽ DÍLEM JE I POMNÍK LIDICKÝM DĚTEM | ARCHIV MĚSTA PLZNĚ

Rodina Stehlíkových z Rokycan poskytla na přelomu roku 1941 a 1942 úkryt parašutistům výsadku Anthropoid Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi, kteří byli vysláni z Británie, aby spáchali atentát na Heydricha. Gabčík s Kubišem se pak přesunuli do Plzně, kde se skrývali v domě rodiny Králů na rohu ulice Bolevecké a Pod Záhorskem. Stehlíkovi následně poskytli úkryt i dalším parašutistům, kteří seskočili na konci dubna 1942, Ludvíku Cupalovi a Vojtěchu Lukaštíkovi z výsadků Tin a Intransitive. Ti dostali adresu Stehlíkových už v Londýně, stejně jako Gabčík s Kubišem.

Když Cupal a Lukaštík od Stehlíkových 1. května 1942 odešli, došlo k dramatické situaci, která způsobila rodinnou tragédii. František Mareška se pohádal se svou manželkou i s jejím otcem, penzionovaným železničářem Václavem Stehlíkem, údajně ze žárlivosti, a šel vše nahlásit na četnickou stanici. Četníci chtěli jeho udání zamést pod koberec, ale Mareška trval na tom, že mají jeho výpověď předat gestapu. To se nakonec i stalo a gestapo zatklo Stehlíkovi i manžele Mareškovy 25. května, dva dny před atentátem na protektora.

Četníci chtěli jeho udání zamést pod koberec, ale Mareška trval na tom, že mají jeho výpověď předat gestapu.

Den po atentátu obdržel šikovatel jednotky Johannes Michel rozkaz k utvoření popravčí čety, do které se mimochodem několik mužů přihlásilo dobrovolně. Zůstává otázkou, proč v nastalé situaci, kdy nacisté vyhlásili stanné právo a zuřivě pátrali po pachatelích atentátu, nebyli Stehlíkovi dopraveni na výslech do Prahy a popraveni až později. Je pravděpodobné, že Němci Mareškovi neuvěřili, ale okamžitá poprava se jim hodila pro zastrašení obyvatelstva a vyvolání psychózy. Šlo o vůbec první oběti stanných soudů v celém protektorátu.

Podle dochovaného protokolu prosila cestou na popraviště zoufalá Josefína Marešková o milost a snažila se své trýznitele v uniformách policie obměkčit poukazem na své dvě malé děti. Třiašedesátiletý Václav Stehlík se při popravě choval velice statečně, stejně jako jeho děti. Šestnáctiletý František Stehlík chtěl bránit svoji matku, která nakonec omdlela a byla zastřelena v bezvědomí. Po Františku a Josefíně Mareškových zůstala dvouletá dcera Jaroslava, kterou si tajně osvojili sousedé. Přestože po ní usilovně pátralo gestapo, nebyla odhalena a válku přežila.

Pachatelé nebyli potrestáni

Lobezská střelnice sloužila jako popraviště za druhého stanného práva od 28. května do 15. června 1942, kdy její úlohu převzal Suchý důl ve Vejprnicích. Velitel exekuční čety kapitán Ludzuweit tu nechal zastřelit celkem dvanáct mužů a žen. Mezi oběťmi byli jak skuteční odpůrci nacismu, tak tuláci i mladiství. Jejich ostatky byly zpopelněny v plzeňském krematoriu. Po válce byli vyslechnuti účastníci v tehdejší roli pachatelů. Před soudy v SRN vypovídal mimo jiné i Johannes Michel nebo dobrovolní střelci, jako policista Wilhelm Sutor. Nikdo z nich nebyl za své zločiny potrestán. V roce 1949 byl v Lobzích odhalen památník obětem. Reliéf je dílem Marie Uchytilové, která je též autorkou pomníku lidických dětí.

KYN / KOU / PES