zima 1945
V místě dnešního parkoviště dříve stávala tzv. bednárna. Právě u ní se koncem války krčilo osmnáct dětí z Bílé hory, které se musely cestou z bolevecké školy ukrýt před náletem.

KRESBA JULIE ČERMÁKOVÁ

J. Skuhrová popisuje dětský strach z náletů na Bolevci

J. Skuhrová vypráví, co se dělo v bolevecké škole při náletech

Jarmila Skuhrová vzpomíná, jak chodívala denně čtyři a půl kilometru do bolevecké školy, tam a zpátky z Bílé Hory kolem Boleveckého rybníka. Na jednu z těch cest nikdy nezapomene. Bylo to v zimě před koncem války, kdy už Plzeň bombardovali tzv. kotláři. „My jsme šli, skupina osmnácti dětí z Bílé Hory. On nás shora viděl a byl by to do nás našil! Takže jsme leželi do večera do sedmi hodin v pankejtu a brečeli všichni svorně, než rodiče pochopili, že se něco stalo a začali nás hledat.“ Rodiče naštěstí své ratolesti našli a nikomu se nic nestalo. A školu kvůli náletům v lednu zavřeli.

Děti už tehdy měly s nálety zkušenosti. Když ve druhé polovině války začaly létat svazy bombardovacích letadel, poplašné sirény houkaly tzv. L30. V takovém případě pak byli všichni nuceni opustit školu, včetně přespolních dětí, které se však neměly kam schovat. „Děvčata odsud z Bolevce si nás musela s sebou vzít domů. Takže já chodila na boleveckou náves, kde byl statek u Ulmů a tam jsem chodila s tou jejich Maruškou. Tam jsme byly, než odhoukali konec, a pak jsme se vrátily do školy.“

Takže jsme leželi do večera do sedmi hodin v pankejtu a brečeli všichni svorně.

JARMILA SKUHROVÁ

Od února 1945 začaly nad Čechami a Moravou působit hlídky tzv. hloubkařů neboli kotlářů. Skupiny stíhacích letounů hlídkující v nízkých výškách hluboko v týlu nepřítele vyhledávaly vhodné cíle, na které se následně ihned vrhaly. Tyto hloubkové útoky zcela paralyzovaly přesuny německých vojenských kolon, přerušovaly železniční tratě, ničily sklady paliva, vlaky, vozidla i nepřátelská letadla stojící na zemi. Tato taktika se Spojencům osvědčila již v Normandii a podobně slavila úspěch i v Čechách.

Útoky hloubkařů a bombardérů však zasahovaly také do života protektorátních obyvatel. Nálety na továrny ve městech se nevyhnuly civilním obyvatelům, také řada civilních domů byla poškozena. Měšťané se po vyhlášení poplachu odebírali do protileteckých krytů, ale i ty mohly být zasaženy a zavaleny. Kdo mohl, odvezl děti raději k příbuzným na venkov. I útoky hloubkařů byly nebezpečné civilistům. Při útocích na vlaky se letci sice zaměřovali na lokomotivy, ale někdy po nich zůstávali mrtví i mezi cestujícími. Praktikovali proto takový postup, kdy nejprve zakroužili nad vlakem, aby mohl zastavit a cestující jej mohli před útěkem opustit.

Jarmila Skuhrová * 1935

Jarmila Skuhrová se narodila v Nýřanech pod jménem Beránková. Když se před válkou Nýřany staly součástí pohraničí, rodina se brzy přestěhovala na předměstí Plzně na Bílou Horu. Jarmila by jinak musela navštěvovat německou školu a její otec, zaměstnaný ve Škodovce, by nemohl přejíždět denně demarkační čáru. Studovala Střední ekonomickou školu Klementa Gottwalda, dřívější i dnešní Obchodní akademii. Když dostala umístěnku do Škodovky, odmítla ji podepsat, ale nakonec na domluvu otce nastoupila 14. července 1954 na personální oddělení, kde její plat činil 930,- Kčs hrubého. V září 1957 se už vdaná přestěhovala na Slovany a poté pracovala ve Vojenské nemocnici jako sekretářka náčelníka rentgenu. V důchodu prodávala sedm let v butiku a náramně jí to bavilo. Dnes studuje na Akademii třetího věku historii, chodí plavat a také pravidelně do divadla.

PES / HŠ / MŠ / TOL / CIN / BESEDA S PAMĚTNÍKY V REGIONÁLNÍM DOBROVOLNICKÉM CENTRU TOTEM NA LOCHOTÍNĚ 2014