17. duben 1945 ráno
Svépomoc během chudých a nebezpečných válečných poměrů neznala mezí a někdy hraničila s černým humorem. Příkladem je situace, kdy si babička paní Šimánové nasadila během náletu na plzeňské nádraží na hlavu hrnec místo ochranné přilby a pak ho nemohla sundat.

KRESBA MARKÉTA JOSEFINA ŠESTÁKOVÁ

H. Šimáková vypráví o babiččině úsměvném problému uprostřed hrůz náletu

Paní Šimánová trávila velkou část svého dětství u babičky v Třešňové ulici na Doubravce. I sem dopadaly bomby během jednoho ze spojeneckých náletů na konci války, a to nad ránem 17. dubna 1945. Blízkost seřaďovacího nádraží a plzeňský železniční dopravní uzel udělaly z blízké lokality jednu z nejponičenějších plzeňských čtvrtí s velkým počtem civilních obětí.

Paní Šimánová vzpomíná: „Někdo babičce poradil, že když jsou nálety, že je dobrý nasadit si hrnec na hlavu, že to je jako přilba, že to chrání, a ona chudák si to narazila, a pak to nemohla sundat a běhala po ulici, aby jí to lidi sundali.“ Babička tedy nálet přežila, s velkou pravděpodobností to sice nebylo díky improvizované přilbě, ale v kontextu hrůz, jaké s sebou to ráno přineslo, jde jistě o výjimečně úsměvnou historku.

Ona chudák si to narazila, a pak to nemohla sundat a běhala po ulici, aby jí to lidi sundali.

HANA ŠIMÁNOVÁ

Pro lepší představu, co se v Plzni ten den mezi půl čtvrtou a půl pátou hodinou ranní dělo, poslouží pár přesných údajů. Britský nálet ze 17. dubna 1945 způsobil ze všech spojeneckých náletů na Plzeň nejvíce obětí. Nálet vykonalo 222 britských bombardérů RAF, které způsobily výbuchy více než osmi stovek tun pum. Stovky světlic rozsvítily temnotu. Cílem náletu bylo plzeňské seřaďovací nádraží. Palba německých protiletadlových kanónů (tzv. flaků) měla nulový účinek, nádraží bylo vyřazeno z provozu. Všechny budovy náležející k seřaďovacímu nádraží byly poničeny nebo zcela zničeny. Zničeny byly i všechny koleje a na nich stojící vlakové soupravy, z nichž jedna byla plná munice. V jednom ze zničených vagonů se údajně měly nacházet také zmizelé insignie Univerzity Karlovy. Zasažena byla také hlavní nádražní budova a plzeňské nádraží pak bylo vyřazeno z provozu až do konce války.

Blízkou obytnou kolonii zvanou Cikánka nálet srovnal se zemí. Zdejší domy pro sociálně slabé neměly sklepy, kterých by jejich obyvatelé mohli využít k úkrytu. Jen na Cikánce bylo zcela zničeno 142 domů, mimo ni dalších 120. Zasaženy byly také oba plzeňské pivovary, obnova jejich výroby byla velice pomalá.

Civilní oběti byly vyčísleny na 624 mrtvých a 453 raněných, ale je třeba přičíst nesečtené vysoké ztráty německých vojáků a také úmrtí na následky zranění. Nálet si tak vyžádal okolo 800 mrtvých. Vysoké procento ztrát tvořili kromě Plzeňanů také uprchlíci německé, maďarské a jiných národností, kteří přes Plzeň ustupovali na západ.

Hana Šimánová * 1931

Paní Šimánová se narodila jako Hana Bürgerová a až do čtyř let žila v domě v Třešňové ulici, kde dnes bydlí její synovec. Pak se rodiče přestěhovali do Přeštic. Roku 1956 se vdala a od té doby žije na Slovanech. Vystudovala Dívčí reálné gymnázium ve Veleslavínově ulici a pak plzeňskou medicínu. Chtěla být lékařkou na venkově, ale kvůli muži, který měl práci v Plzni, nemohla, a tak nastoupila do ordinace ve Škodovce. Do své ordinace chodila přes klempířskou dílnu, pod okny jí tekl potůček plný fenolových splašků z výroby a všude prý bylo plno myší. Hodně dělníků považovala za hulváty, kteří na ni neslušně pokřikovali. Zažila tu i smrtelné úrazy. V důchodu ještě pracovala jako lékařka v Blovicích a v Nepomuku. Splnila si tak sen, konečně byla na venkově a jako v Básnících měla vždy dost vajíček. I ve svém požehnaném věku je velmi aktivní. Chodí do Totemu a už 8 let se učí německy. Účastní se výměny s německými důchodci z Pasova. K Vánocům si chce nadělit internet a chce se začít učit italsky. Její velkou radostí je rozlehlá zahrádka v Přešticích.

HŠ / BB / MŠ / TOL / CIN / BESEDA S PAMĚTNÍKY V REGIONÁLNÍM DOBROVOLNICKÉM CENTRU TOTEM NA LOCHOTÍNĚ 2014