za 2. sv. války
Za války byl i v Plzni hlad každodenní součástí života. Tatínkovi paní Šimánové se podařilo v přísně kontrolovaných podmínkách propašovat cestou z vlaku jídlo pro rodinu. Riskoval tím prozrazení, a tak i svůj život. Zachránila ho solidárnost spolucestujících.

KRESBA MARKÉTA JOSEFINA ŠESTÁKOVÁ

H. Šimánová vypráví o cestě tatínka z vesnice

Paní Šimánová vzpomíná, jaká byla za války o jídlo nouze. Nedostatečné příděly se lidé z města snažili doplnit dovážením potravin z venkova, kde je získávali výměnnou za nejrůznější věci a cennosti. Říkalo se tomu „aprovizace“, tedy zásobování. S odstupem času může to označení znít ironicky, ale tenkrát šlo o holý život, protože tato praxe byla oficiálně zakázaná. Na většině protektorátních nádraží tyto přečiny kontrolovaly němečtí úředníci za asistence policistů i vojáků.

Tatínek měl strach, a jak se tlačil v tom zástupu, shodil ten ruksak ze zad a táhl ho za sebou...

HANA ŠIMÁNOVÁ

„Němci dělali ve vlacích šťáry, a pokud narazili na někoho, kdo vezl jídlo, okamžitě ho zavřeli,“ vzpomíná paní Šimánová, které bylo na začátku války deset let. Strojvůdci tenkrát cestujícím pomáhali. Když věděli, že někdo veze jídlo „na černo“, zastavovali vlak ještě před stanicí, aby ti, kdo potřebovali, mohli včas vystoupit ještě před německou kontrolou. Jednou, právě když otec paní Šimánové vezl batoh plný jídla, ale strojvůdce před nádražím nezastavil. „Tatínek měl strach, a jak se tlačil v tom zástupu, shodil ten ruksak ze zad a táhl ho za sebou tím zástupem a díky solidárnosti těch lidí, kteří to na něj neprozradili, se mu podařilo ten ruksak propašovat.“

Měsíc po vypuknutí druhé světové války byl na území Protektorátu Čechy a Morava zaveden přídělový systém, nejprve na potraviny, později i na ošacení. Pro nákup základních potravin byly nyní nutné přídělové lístky, které vydávaly obecní úřady. Příděly však nebyly pro všechny obyvatele stejné - vyšší dávky byly určeny dělníkům v továrnách zapojených do německého válečného průmyslu a samozřejmě také Němcům.

Hana Šimánová * 1931

Paní Šimánová se narodila jako Hana Bürgerová a až do čtyř let žila v domě v Třešňové ulici, kde dnes bydlí její synovec. Pak se rodiče přestěhovali do Přeštic. Roku 1956 se vdala a od té doby žije na Slovanech. Vystudovala Dívčí reálné gymnázium ve Veleslavínově ulici a pak plzeňskou medicínu. Chtěla být lékařkou na venkově, ale kvůli muži, který měl práci v Plzni, nemohla, a tak nastoupila do ordinace ve Škodovce. Do své ordinace chodila přes klempířskou dílnu, pod okny jí tekl potůček plný fenolových splašků z výroby a všude prý bylo plno myší. Hodně dělníků považovala za hulváty, kteří na ni neslušně pokřikovali. Zažila tu i smrtelné úrazy. V důchodu ještě pracovala jako lékařka v Blovicích a v Nepomuku. Splnila si tak sen, konečně byla na venkově a jako v Básnících měla vždy dost vajíček. I ve svém požehnaném věku je velmi aktivní. Chodí do Totemu a už 8 let se učí německy. Účastní se výměny s německými důchodci z Pasova. K Vánocům si chce nadělit internet a chce se začít učit italsky. Její velkou radostí je rozlehlá zahrádka v Přešticích.

PES / HŠ / MŠ / TOL / CIN / LM / BESEDA S PAMĚTNÍKY V TOTEMU 2014