6. květen 1945 9:00
U zdi katedrály se to ráno krčila čtrnáctiletá Hana Bürgerová, dnes Šimánová, se svým mladším bratrancem. Nechtěli přijít o život, vždyť konečně dorazili na náměstí Američané! Na hlavu jim padala omítka, jak osvoboditelé opětovali palbu směrem na věž kostela, z níž stříleli Němci.

DEŠTIVÉ RÁNO. PLZEŇANÉ SE SBĚHLI NA NÁMĚSTÍ REPUBLIKY, ABY PŘIVÍTALI PRVNÍ AMERICKÉ VOJÁKY. | PATTON MEMORIAL PILSEN

Paní Šimánová vzpomíná na ráno 5. května 1945

Paní Šimánové se američtí vojáci nesmírně líbili, ale bylo jí pouze 14

Paní Šimánová popisuje americký tábor v Borském parku

Hana bydlela ve Stehlikgasse, dnes Stehlíkově ulici, ale kvůli častým náletům na nedalekou Škodovku se rodina na konci války odstěhovala k tetě do staré školy na Viktoriastrasse, později Americké třídě. „Dívali jsme se s bratrancem z okna, když přijížděly tanky s americkýma vojákama, a měli jsme s bratrancem přísně zakázáno jít ven. Vyskočili jsme z přízemí oknem a utekli jsme. Běželi jsme na náměstí, kde se to všechno odehrávalo.”

Ty tanky zastavily na náměstí a z toho výlezu najednou vylezl voják, dal si tam zrcátko a holil se.

HANA ŠIMÁNOVÁ

Paní Šimánová vzpomíná na klidný výjev, který se jí vryl do paměti. Jako mladá dívka nacházela v amerických vojácích zalíbení a litovala, že je jí pouze čtrnáct let. „Ty tanky zastavily na náměstí a z toho výlezu najednou vylezl voják, dal si tam zrcátko a holil se a všechno v poklidu. A tak jsme to sledovali a prvně v životě jsme viděli černochy. No a najednou vystřelili z věže toho kostela Němci, který tam byli schovaný. A já na to pamatuju, jak si utřel z poloviny obličeje tu pěnu, zalezl, zaklapl za sebou, no a začali se formovat.

My, co jsem byli na tom náměstí - nerozumný děti a nerozumný lidi - jsme utekli ke zdi toho kostela, tam jsme se krčili a na hlavu nám padala omítka. Jak tam stříleli z kanónů a z těch děl nahoru.” Hanu i jejího bratrance odvezl nakonec domů jeden z amerických vojáků. „Ale vím, že měl samopal pořád připravenej k pálení v ponosu. Voni byli Němci leckde poschovávaný. To víte, že jsme potom dostali.”

Doma Hana dostala pár pohlavků, ale rodiče se s jejím zájmem o americké vojáky potýkali ještě vícekrát. „Kdyby mi bylo víc než čtrnáct, mohla jsem si jednoho z nich vzít a odjet!”

Vzpomínky paní Šimákové jsou jedněmi z mnoha, které dokládají komunistickým režimem léta zamlčovaná fakta o podílu americké armády na osvobození Plzně a jihozápadních Čech. Bez brzkého příchodu amerických vojáků do Plzně by napjatá situace mezi početnými německými jednotkami a plzeňskými povstalci nebyla dále udržitelná a mohlo by dojít k těžkým ztrátám. Není pravdou, že by Američané Plzeň obsadili bez boje a bez odporu nacistů. Naopak bylo potřeba po celém městě likvidovat četná hnízda odporu až do pozdního odpoledne. Tyto pouliční boje o jednotlivé domy, byty, sklepy a dvory stály život jednoho padlého a několik raněných Američanů.

Hana Šimánová * 1931

Paní Šimánová se narodila jako Hana Bürgerová a až do čtyř let žila v domě v Třešňové ulici, kde dnes bydlí její synovec. Pak se rodiče přestěhovali do Přeštic. Roku 1956 se vdala a od té doby žije na Slovanech. Vystudovala Dívčí reálné gymnázium ve Veleslavínově ulici a pak plzeňskou medicínu. Chtěla být lékařkou na venkově, ale kvůli muži, který měl práci v Plzni, nemohla, a tak nastoupila do ordinace ve Škodovce. Do své ordinace chodila přes klempířskou dílnu, pod okny jí tekl potůček plný fenolových splašků z výroby a všude prý bylo plno myší. Hodně dělníků považovala za hulváty, kteří na ni neslušně pokřikovali. Zažila tu i smrtelné úrazy. V důchodu ještě pracovala jako lékařka v Blovicích a v Nepomuku. Splnila si tak sen, konečně byla na venkově a jako v Básnících měla vždy dost vajíček. I ve svém požehnaném věku je velmi aktivní. Chodí do Totemu a už 8 let se učí německy. Účastní se výměny s německými důchodci z Pasova. K Vánocům si chce nadělit internet a chce se začít učit italsky. Její velkou radostí je rozlehlá zahrádka v Přešticích.

PES / HŠ / CIN