červen 1953
Sem do krajské budovy StB byli počátkem června roku 1953 sváženi k výslechům ti demonstranti proti měnové reformě, které neodvezli na Bory. Zdejší sovětské metody vyšetřování nevedly ke zjištění skutečnosti, ale k psychickému i fyzickému týrání zadržených. Za pouhou účast na demonstraci je často čekal dlouhý kriminál.

NEPŘÍJEMNÉ A ČASTO KRUTÉ VÝSLECHY NÁSLEDOVALY V BUDOVĚ STB, BÝVALÉ BUDOVĚ GESTAPA | KRESBA JULIE ČERMÁKOVÁ

„Vyšetřován jsem byl 7 - 10 dnů převážně v nočních hodinách, které se protáhly až do ranních hodin. Při výslechu mi bylo stále opakováno „přiznejte se“, nevěděl jsem, k čemu se mám přiznat,” vypovídal například odsouzený demonstrant Josef Fencl. „Též na moje původní výpovědi, které jsem uvedl, nebyl brán zřetel, neboť vyšetřovatel říkal: To mě nezajímá. Bylo mně úplně jedno v tom stavu, zdali se přiznám k čemukoliv, jen abych se mohl vyspat. (…) Když jsem viděl beznadějnost toho, co jsem uváděl do dnešního protokolu, řekl jsem vyšetřujícímu orgánu, aby si to napsal, jak to potřebuje, že mu to podepíši. Vyšetřování šlo normálně dál a vyšetřovatel si psal protokoly, které jsem podepisoval, ačkoliv jsem je někdy i nečetl, přesto jsem psal: četl, schválil a podepsal Josef Fencl.”

Nechali nás stát asi do půl jedné (v noci) čelem ke stěně, ruce za hlavou. Jakmile se někdo otočil, dostal ránu nebo kopanec.

AUTOMECHANIK KAREL LÍSAL

„Odvezli nás na StB. Tam už byly svezeny desítky demonstrantů. Nechali nás stát asi do půl jedné (v noci) čelem ke stěně, ruce za hlavou. Jakmile se někdo otočil, dostal ránu nebo kopanec. A výslechy byly totéž. Ty se navíc odbývaly převážně v noci. Po pět týdnů jsme byli odkázáni na libovůli vyšetřujících. (…) Pak nás odvezli na Bory. Tam v tom kruhovitém prostoru nám všem nařídili svléknout se do naha a převléknout se do vězeňského,” vzpomínal v roce 1994 automechanik Karel Lísal. „Já byl souzený mezi prvními – 14. července 1953. Soud trval týden, ve skupině nás bylo sedmnáct. Dostal jsem tři roky. Obhájce nám radil, abychom se neodvolávali, tak jsem trest přijal. Byl jsem na Borech a na Pankráci. Manželka žádala o milost i Zápotockého. Ale zamítli to, že ještě nejsem dost převychován. Propustili mě po dvaceti měsících. Dlouho jsem nemohl dostat zaměstnání. Pak se mi podařilo získat místo při rozvážení pečiva, ale jen na měsíc. Pozvali si mě na dopravní inspektorát a bezdůvodně mi sebrali řidičák.“

„Vyšetřovatel prohlásil, že „tu starou svini taky zavřou”, že ona (matka) se ještě chlubí, jaký jsem hrdina. Tak jsem převrátil stůl. Samozřejmě mě zmlátili,“ vzpomínal elektrikář Ilja Nazarkevyč. „Po celou dobu jsme byli udržováni v neustálém psychickém stresu. (…) K jídlu jsme dostávali brambory ve slupce i s klíčky. Ze začátku jsme si brambory loupali. Za čtrnáct dní jsme je jedli už i s klíčky. Voda na pití se brala tak, že záchod, který byl v rohu, se dvakrát spláchl. Jeden spoluvězeň už měl potíže s břichem. Kdykoli přišlo jídlo, dostal průjem. Z chleba jsme dělali kuličky a ty jsme polykali celé, abychom zahnali hlad. (…) Za šest neděl byl soud. Navrhovali mi deset roků, dostal jsem šest. Pak jsem šel na Bory a později do Jáchymova. (…) Dvakrát jsem div nepřišel o život. (…) Rodiče byli vystěhováni do maličkého bytu v Nové Huti. Tam jsem se po propuštění nastěhoval i já. Nikde jsem pak nemohl najít zaměstnání, až v ejpovických hrudkovnách a pecích. Pak mi našli zaprášené plíce…“

Msta vůči komukoliv, kdo se připletl

Vyšetřovatelé se zpočátku snažili vytvořit ze zadržených demonstrantů jednotný velký politický proces s jasným politickým obsahem. Tato snaha ale selhala, žádné politicky využitelné organizátory protestů se nepodařilo odhalit, a celá kauza se proto rozpadla do série menších procesů. Spustila se vlna individuální msty vůči komukoli, kdo se k demonstracím byť jen připletl. Soudní procesy se zadrženými demonstranty se konaly před Lidovým soudem v Plzni mezi 13. a 22. červencem 1953. Soud zpravidla respektoval závěry vyšetřování Státní bezpečnosti, svědectví byla vynucována. I pasivní přítomnost v místě demonstrací byla hodnocena jako trestný čin. O výši trestu rozhodovala v daleko větší míře třídní příslušnost a vztah k politickému zřízení, než skutková podstata činu. Soud uznal vinnými 242 osoby. Průměrný trest činil více než jeden a půl roku odnětí svobody, nejvyšší trest 14 let odnětí svobody.

JŠ / ABS / LISTY NA VÍKEND 1994