zima 1941-42
V tomto domě si v děsivém období přelomu let 1941 a 1942 psala deník židovská dívka Věra Kohnová. Zde také zaznamenala události posledních dnů před odchodem do transportu.

KRESBA JULIE ČERMÁKOVÁ

První zápis v deníku dvanáctileté Věry Kohnové je datován na konci prázdnin 23. srpna 1941. Zpočátku jde o normální optimisticky psaný deník běžné plzeňské školačky. Postupně se však stále častěji vyskytuje obava a objevují se náznaky děsivé budoucnosti. Deník v průběhu pěti měsíců, od srpna 1941 do ledna 1942, zachycuje rychlý spád událostí, které postihly plzeňskou židovskou komunitu.

„18. září - Dnes jsem byla víc na obci a na rabinátě než doma. Od zítřka totiž budou nosit všichni Židé odznaky. Na obci s tím měli velikou práci, a proto my, děti, jsme jim musely pomáhat.“

„31. prosince - (…) Tak na shledanou v příštím roce, deníčku! Co asi bude ode dneška za rok? Bůh ví!“

„7. ledna - Ráno v osm hodin jsem šla na rabinát. Bylo tam ještě několik dětí. Zase jsem roznášela ty listiny a chodila vyřizovat různé vzkazy. Také jsem byla v Sokolovně. Oni jsou totiž zase registrace, které se dělají v Sokolovně. Asi všichni Židi z Plzně odjedou. Budou tři transporty. V Sokolovně bude také shromaždiště, ve kterém budou Židi asi tři dny před odjezdem. Na druhý týden má odject první transport a hned nato další. Dnes tedy jsem byla v té Sokolovně něco vyřídit. Bylo tam hrozně lidu.“

To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím.

VĚRA KOHNOVÁ

„8. ledna - (…) Ve čtyři hodiny jdeme k registraci. Dozvíme se tam, v kterém transportu pojedem. (…) Hned, jak přijdu ze Sokolovny, oznámím ti, deníčku, jak nám to dopadlo. - - - - - Tak, zaplať Pán Bůh, už jsme doma. Byli jsme tam skorem tři hodiny. Jedeme ve II. transportě. Od neděle za týden, 18. I., už jdeme do Sokolovny a po několika dnech rovnou na dráhu. Budu se s tebou, deníčku, muset rozloučit. Vezmeme si s sebou jen nejdůležitější věci. Jsem už beztak u konce deníku. Chtěla jsem si poříditi druhý deník. Takhle to ovšem nejde. Je mi to dost líto.“

„12. ledna - Na včerejší den do smrti nezapomenu. Za jedno: byla to poslední neděle, co jsem doma. A za druhé: tolik, jako včera, jsem se ještě nikdy nenaplakala. Maminka pláče pořád a je tak hrozně smutná a vše vidí černě. Já pláču s maminkou, protože je mi jí líto a Hanka pláče taky. Ty nejnutnější věci si sbalujeme, a sice každý zvlášť, protože tam nebudeme dohromady.“

„15. ledna - Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkama. Teď je mám krátké. Také jsem se včera nechala fotografovat. Fotografie už prej budou zejtra.

Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu moc psát. Už jsme tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Popozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala.

S Bohem, můj deníčku!

S Bohem!“

Věra Kohnová (její podoba je dosud neznámá) spolu s rodiči (Otakarem Kohnem a Melanií, rozenou Langrovou) a starší sestrou Hanou odjela z Plzně do Terezína transportem „S“ (č. 519) dne 22. 1. 1942. Následně byla dne 11. 3. 1942 odvezena z Terezína transportem Aa (č. 408) do Izbicy, kde zahynula. Zpátky domů se nikdo z rodiny nevrátil. Deník Věry Kohnové zůstává ojedinělou památkou svého druhu. Válku přečkal jen díky nežidovské přítelkyni rodiny Kohnových, paní Marii Kalivodové, roz. Poncarové, z Dobříva na Rokycansku.

Transporty Židů z Plzně

Ve dnech 18. až 26. ledna 1942 bylo postupně ve třech transportech odvezeno z Plzně do Terezína 2064 Židů. Poslední dny před transportem strávili Židé v budově Sokolovny u řeky Radbuzy. Konce války se jich dožilo 204.

LUPA / DENÍK VĚRY KOHNOVÉ, ZDENĚK SUSA, STŘEDOKLUKY 2006 / ZDENĚK ROUČKA: PLZEŇ POD HÁKOVÝM KŘÍŽEM, PLZEŇ 2001 / WWW.MODERNIDEJINY.CZ / WWW.HOLOCAUST.CZ