1. červen 1953
Tady, v Malém divadle, zamířil na oblíbeného herce zdejší správce pistolí, a tak začala Vávrova kalvárie po lágrech. Vávru znají čeští diváci dodnes jako náčelníka z filmu „Osada Havranů“ nebo jako kouzelného dědečka z pohádky „Kočičí princ“.

DĚSIVĚ VYPADAJÍCÍ BOHUMIL VÁVRA V PANU JOHANESOVI JAKO BY VAROVAL PŘED NADCHÁZEJÍCÍM OBDOBÍM NEJTUŽŠÍ KOMUNISTICKÉ TOTALITY (10. DUBNA 1949) | DIVADLO J. K. TYLA

Bohumil neboli Bohuš Vávra byl ve 40. a na začátku 50. let 20. století miláčkem plzeňského divadelního publika. Hrál tu krásné role: titulní v Čapkově „Loupežníkovi“, v „Panu Johanesovi“ Aloise Jiráska, Lennieho ve Steinbeckově hře „O myších a lidech“, Jakobowskiho ve Werflově kusu „Jakobowski a plukovník“, byl schopen i zpěvu ve zdejší operetě.

A pak přišel osudný rok 1953. V Plzni propukla 1. června velká dělnická demonstrace proti hanebné komunistické měnové reformě. Vávra vzpomínal: „Šel jsem (zrovna) do divadla a účastnil jsem se toho jako divák, jsem zvědavej. Plzeňáci mě měli rádi a když mě viděli, volali: „Vávra jde!" Tak jsem šel s nimi. Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali! Pak jsem šel s průvodem nahoru na Masarykovo náměstí,“ vybavoval si Vávra podrobnosti z osudného dne.

Vy si myslíte, že tu budete tak dlouho, jako já ve vězení? Cha! A vono jo, vono to bylo čtyřicet let, co tady chlapci byli...

BOHUMIL VÁVRA

Když se herec vrátil do divadla – bylo to dopoledne – vyprávěl hned u vrátnice, co se ve městě děje. „Načež vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. A ti mě hnali! Ten správce mě silně kopnul a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole. Tak jsem šel pryč a říkal jsem si: „Sakra, tady se rodí neštěstí!“ Vávra poté odjel na týden k rodičům do Prahy a mezitím ho tři plzeňští činoherci udali Státní nebezpečnosti a v divadle inscenovali šaškárnu: předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na „gestapárnu“ do Plzně a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě.“

„Gestapárna“ se dodnes říká budově na Anglickém nábřeží, kde během druhé světové války sídlilo německé gestapo a po roce 1948 ho vystřídal policejní aparát dalšího totalitního režimu.

„Potom mě odsoudili ke ztrátě svobody, ke ztrátě občanských práv a k doživotnímu zákazu umělecké činnosti,“ vzpomínal Bohumil Vávra. Co si myslel během čtení rozsudku? Věřil, že se k herecké práci vrátí? „V soudní síni jsem si v duchu říkal: Vy si myslíte, že tu budete tak dlouho, jako já ve vězení? Cha! A vono jo, vono to bylo čtyřicet let, co tady chlapci byli,“ kroutil hlavou herec.

Co bylo dál s Bohumilem Vávrou?

Byl odsouzen na rok a půl. Putoval do lágru na Berounsko a po návratu z vězení ho čekaly dělnické profese. V Plzni - Černicích pracoval v cihelně, topil v plzeňském hotelu Slovan, pak pracoval jako topič v Brně. Tam za ním začal jezdit ředitel oblastního divadla v Hořovicích, který mu v roce 1958 vymohl milost u prezidenta Novotného. Vávra později vystřídal oblastní divadla v Kladně a Kolíně a v osmdesátých letech se stal členem činohry pražské Laterny Magiky. V říjnu roku 2004 pak stanul v obřadní síni plzeňské radnice a obdržel kopii historické pečetě města Plzně. „Já jsem se rozbrečel. To vyznamenání je symbolem lásky a přátelství, bych řekl. Moc děkuju celý Plzni. Mám ji rád, Plzeň, tady jsem prožil moc krásný herecký chvíle,“ reagoval dojatě Vávra. Udavačům prý odpustil, vzpomínal na ty, kteří mu jako topičovi tiskli ruce a připomínali jeho báječné herecké výkony v plzeňském divadle, na charakterní lidi v dělnických profesích. „Člověk vzpomíná na dobrý, na ošklivý zapomíná. Proto jsem radši zapomněl na ošklivý věci,“ uzavřel Bohumil Vávra. Zemřel tři roky nato.

KOSA / ROZHOVOR PRO ČESKÝ ROZHLAS PLZEŇ 2004