1839
Hostincem U zlatého orla kráčely dějiny Plzně rázným krokem. Roku 1839 tu byl založen právovárečný výbor, který dokázal prosadit stavbu Měšťanského pivovaru. Ten pak proslavil Plzeň po celém světě.

DŮM S HOSTINCEM U ZLATÉHO ORLA, JAKOŽ I SOUSEDNÍ DŮM ČP. 233 STÁLY NA NÁMĚSTÍ DO ROKU 1968, KDY BYLY ZDEMOLOVÁNY KVŮLI NOVOSTAVBĚ HOTELU URAL, POZDĚJI CENTRAL. | ARCHIV MĚSTA PLZNĚ

J. Eliášková: U zakládání pivovaru byl můj prapradědeček Norbert Starý.

J. Eliášková: Právovárečníci se zadlužili a riskovali.

J. Eliášková popisuje Mirwaldův přínos pivovárečnictví.

J. Eliášková popisuje, proč ženy nesměli být členkami žádného orgánu pivovaru.

Nestává se často, aby se stovky sousedů dohodly na jednom podnikatelském záměru a uspěly na světové úrovni. V Plzni se tento zázrak roku 1839 skutečně odehrál a jeho počátek lze umístit do kdysi věhlasného hostince U Zlatého orla (dnes na jeho místě stojí hotel Central). Právě tady se zrodila a ujala myšlenka na radikální řešení tehdejší místní „pivní kalamity”, totiž všeobecně špatné kvality piva ve městě.

Mě na tom fascinuje, že se všichni ti rozhádaní sousedi společně zadlužili, znáte to, stačí, že cizí kočka někomu zakusuje slepice, a už je oheň na střeše...

JINDŘIŠKA ELIÁŠKOVÁ

Pravděpodobně právě majitele zdejšího hostince Václava Mirwalda napadlo, že by se mohli všichni právováreční měšťané složit na nový společný měšťanský pivovar a ohlídat si důsledně kvalitu svého piva. Plzeňané nechtěli už dále vařit nekvalitní, svrchně kvašené pivo v malých a zastaralých pivovarech za městem. A proto U Zlatého orla založili právovárečný výbor a jali se přemluvit všech dvěstěpadesát kolegů - právovárečníků, aby šli do společného podniku vybaveného po zahraničním vzoru nejmodernějšími technologiemi na vaření spodně kvašeného piva, které se tehdy pilo například v Bavorech. Rozhodnutí o výstavbě nového pivovaru pak vzešlo z měšťanské schůze 2. ledna1839 a stavět se začalo už 15. září téhož roku.

Jak připomíná Jindřiška Eliášková, prapravnučka jednoho z právovárečných měšťanů Norberta Starého, právovárečníci se nejen dokázali dohodnout, ale dokonce riskovali. Společně se zadlužili a domluvili na stanovách, které pak důsledně s až posvátnou úctou dodržovali přes sto let, do roku 1945, kdy byl pivovar znárodněn. A to včetně podmínky, že členkou správní rady nesmějí být ženy.

Jednoho je nám třeba: dobrého a laciného piva!

Hospodský Václav Mirwald promluvil prý k nově založenému výboru právovárečníků takto: „Jednoho je nám třeba: dobrého a laciného piva. Právovárečné měšťanstvo musí sobě samo postaviti pivovar, týž pak zaříditi po novodobém způsobu a na vlastní pěst vařiti sládkem pivo.“ O Václavu Mirwaldovi dále píše Miloslav Bělohlávek v knize Plzeňské pověsti a legendy: „Byl to kovaný měšťan a bodrý hostinský (...). U něho se každoročně scházela veselá společnost, holdující dobrému truňku a příjemné zábavě. Dokladem tohoto veselí je jméno dalšího právovárečníka Bredschneidera. Ten byl tak veselá kopa, že uspořádal pro povyražení svých každovečerních kumpánů vlastní pohřeb, k velké radost pivních kamarádů, ale na zlost panu arciděkanovi.”

PES / ROZHOVOR S JINDŘIŠKOU ELIÁŠKOVOU / MILOSLAV BĚLOHLÁVEK: PLZEŇSKÉ POVĚSTI A LEGENDY / TOMÁŠ BERNHARDT, JANA DOMANICKÁ, PETR DOMANICKÝ: ZMIZELÉ ČECHY - PLZEŇ I, PASEKA 2014 / WWW.PASEKA.CZ